Vztah k vnitřní autoritě

Dost se s tím u lidí setkávám, pokud jde o otázky týkající se mužské části v nás, našeho otce, který by pro nás v životě měl představovat zdravou autoritu, a se kterou jsme se v realitě příliš nesetkali. Většinou ani nevíme, co je zdravá mužská, natož otcovská autorita, neboť jsme ji zažili často buď jako slabou a neurčitou, nebo agresivní, či úplně chybějící. Většinou jsme nezažili zdravou formu řádu, vztah k dokončování cílů, laskavou podporu bez kritizování, současně však spravedlivou, pokud jde o dodržování hranic a určitých pravidel. Mohli jsme ji prožívat jako neustálé “bezcílné a pro vás nesmyslné buzerování”, tohle udělej, tam přijď bez jakéhokoli vysvětlení, jaký je v tom konání vlastně smysl, nebo jako palbu neustálé kritiky, či naopak slabost, která nám nedávala žádné hranice a tedy ani pocit bezpečí. Pokud jde o zdravou rovnováhu, o otázky nedostatečné výdrže, trpělivosti a dokončování, ve vztahu k tělu, jídlu, závislosti, výdrže bez sklouznutí k apatii (stejně to nemá cenu, kašlu na to, půjdu zase starou cestou…), je to stále stejná písnička.

Nejde o to NIKDY nesklouznout mimo cestu, jde o to, jak se k tomu postavíte, když se to stane. Zda jste k sobě laskaví a řeknete si, v pořádku, stalo se, zase se vracím na cestu, věřím si, že to zvládnu. Nebo zda použijete tu samou kritiku, kterou na vás uplatňovala autorita, či sebedestrukci a vykašlete se na to. 

Totiž, pokud jde o sebedestrukci (vina, stud, sebeponižování, sebelítost, jakýkoli pocit vlastního selhání atd.), je to jen takový převlečený způsob sebetrestání. A trest vychází z toho, že se cítíme být provinilí vůči určitému stínovému jednání, či se potřebujeme obhajovat, neboť věříme, že jsme v jádru vždy nedosteční, ať už venku hrajeme jakékoli masky, selhání nás zase vrátí k trestu. A mě napadá z vlastní zkušenosti, že to zásadní, co mi pomohlo se dostat ze sebedestrukčních tendencí, bylo uvědomit si svůj VZDOR vůči autoritě vnější a tedy zrcadlově i vzdor vůči autoritě vnitřní (vnitřní autorita je přímo úměrná tomu, jaký vztah jsme měli k autoritám – převážně k otci, ale v mnoha případech i k matce a jak jsme se k nim začali stavět). Takže například u někoho ve v ztahu k jídlu: přejíst se, spořádat hory jídla navíc, ve vztazích – vyzkoušet všechno a při prvním “problému” od toho znovu utéct, vytratit se a nebo to nechat vyhnít, ve vztahu k osobnímu rozvoji: neuplatňovat v praxi to, co jsem se už naučil (a) například ve vztahu ke zdravému uvolnění emocí (půjdu si to vylít na svět tam venku, nepřijmu zodpovědnost sám za sebe a nezůstanu s tím, co se ve mě děje) …. těch příkladů je mnoho, aplikujte si jen na to své a rezonující s vámi. 

Nezastavit se v tom a neříct tomu dost, když se to děje, i když si to uvědomuji v tomto okamžiku, že to dělám, nemít v tom žádné hranice, jít za hranice úmluv a dohod se sebou (pro druhé to stejně nikdy neděláte, jen pro sebe), něco nedokončit, rozplynout se ve vlastní pasivitě, hodit to za hlavu, mávnout nad tím rukou a pak se trestat, znamená vnitřně vzdorovat vnitřní autoritě, která by tomu mohla říct: A DOST! a v případě nedosycení celý život vzdorovat tomu tátovi, nebo té mámě, co nás drželi zkrátka a trestali nás, nebo v nás vyvolávali pocity viny, když jsme nebyli podle jejich představ. 

Celoživotní vzdor vůči autoritě s následným potrestáním sebe sama (např. že se uzavřete do sebe, nevycházíte z domu, něco si vyčítáte, jste naštvaní na sebe…) totiž může přinášet silnou neochotu naslouchat vnitřní autoritě, která umí nastavit hranice laskavým způsobem, kdy nic není chyba, ale jen zkušenost, případně otázkou našeho vědomí – svědomí. To neznamená, že by se takto naše vnitřní autorita chovala jako se chovaly naše vnější autority, které máme pořád ve vzdoru, ale naopak chová se laskavě, s přijetím, s láskou, ale také s uměním říci ve správnou chvíli – už dost! a dát i přísnější hranici, abychom ochránili to, co je pro nás vnitřně posvátné. Dá se to mnohými způsoby, třeba nasloucháním, podporou sebe sama, ale také důležitostí jít do nové výzvy. Nebát se překročit svůj malý prostůrek a jít za hranice, do vnějšího světa. Vzdor za nás bohužel nic a nikdo “tam venku” nevyřeší, tam musí přijít něco jako silné rozhodnutí, přes které jednoduše nejede vlak, a to mám zkušenost, že přichází až ve chvíli, kdy je člověk na dně, nebo v nějakém bodu zlomu, kdy už mu jde o zdraví, nebo vztah, nebo finanční ztráty atd. Pak teprve nastupuje upřímná touha bourat staré zdi, přestat lpět na svých iluzorních představách a žít se všemi vzlety i pády v souladu i nesouladu, pozorovat to takové jaké to v tu chvíli je, v celé své pravdě.

Uvedu ještě důležitý příklad v souvislosti s terapiemi, všech druhů, protože nefunguje-li uvnitř vnitřní kormidelník vytyčující zdravý směr (ten váš, nikoli cizí) ve formě vnitřní autority, vše přijaté (a co si budeme povídat spíše nepřijaté) zvenku je pak naprosto kontraproduktivní, protože se na terapeuta a jakoukoli “pomoc a podporu” přenese projekce – vy jste pro mě autorita, kterou mám poslechnout v tom, jaké další kroky vykonat, jenže já nechci, a nevědomě se vzdoruje jemu i jakékoli pomoci zvenčí… a samozřejmě nejvíce sobě. 

Je proto potřeba konečně z dlouhodobě drženého dětského vzdoru dospět, což je dlouhodobý proces, naše zrání do dospělosti, to nejde hned a ze dne na den. Převzít za svůj vzdor konečně plnou zodpovědnost a říct si, v pohodě, já si teď dovolím vzdorovat, nebudu se snažit nevzdorovat, nebudu se snažit NIC přijímat (to by stejně nevyšlo, s tlakem se nic stejně nepřijímá, byla by to lež), prostě si to dovolím prožít naplno ve vzdoru, odporu…. v čemkoli chci. A až se ten mrak emocí postupně vyprší a vzdor se pěkně prožije přes tělo, v dovolení si a sebelásce, že fakt už můžu, že mě za to nikdo nebude trestat, ani mě za to odsuzovat a někam mě sunout od vzdoru jinam, tak mohu postupně dozrát a dospět tak, že půjdu v souladu se sebou a svým životem dál.
To se může v jakékoli terapii přes tyto vzdorující myšlenkové filtry a přesvědčení zdát, že tu dušičku chce terapeut měnit, i když se to ve skutečnosti neděje. Pokud terapeut sám není připoutaný do svojí ROLE a nejede si přes svět venku nějaká svá spasitelská přesvědčení, pak mu o to skutečně neběží a neužívá ani tendencí k tomu manipulativně dospět. Kořen všeho je v přesvědčení, že terapeutovi, není tato svěřená duše dost dobrá jako tehdy rodičům, kteří by jí přeci měli milovat takovou jaká je a bez podmínek. 

Bezpodmínečnost však byla ve stavu vědomí a časů výchovy našich rodičů (je i teď) naprostá fikce a něco, co si nijak nevynutíme, nevydupeme nožičkou, a nemáme na to ani právo, což je výrok, který je pro mnohé vzdorující ještě větší fikce a v totálním odporu – vždyť na to mám nepopiratelné právo! Tato přesvědčení, že jsme byly jako děti v právu přenášíme pak do svých vztahů, kde si chceme vynutit lásku a naplnění našich dávných potřeb a představ o vztahu.
Ani na to, nemáme právo, což zjistíme, až když dospějeme a dozrajeme a jsme ochotni se dívat na odpor, jako na cestu k sobě a upozornění – odporuješ a bojuješ ? Podívej se víc do hloubky a do sebe proti jakému drakovi to vlastně stojíš, proti čemu tam venku, co tě ve skutečnosti neohrožuje, vlastně chceš bojovat? Nikdy to není to, co se jeví na povrchu. Z existenčních starostí o peníze se vyplaví nenaplněná potřeba jistoty a bezpečí, z odporu k řádu a sebedisciplíně se vyplaví odpor k tátovi a mámě, kteří mě pořád do něčeho nutili a chtěli ze mě “něco” mít. Čímž vám rozhodně neříkám, jděte se v tom přehrabovat a hledat příčiny, to není vůbec potřeba a ničemu to ani nepomůže. Chci tím jen říci, nedejte na první zdání a odpor vůči vnějšímu, otočte z třetí osoby – ONI, na osobu první – JÁ. A s tím si chviličku ve svém vnitřním prostoru pobuďte a pozorujte to až do uvolnění všech myšlenkových konstruktů a představ.

Za mě, a v praxi se neustále opakující, nepřeskakujte jednotlivé fáze! Jít ihned do přijetí, jít do stavu bez podmínek, jít jen do pozitivního, ať už je to cokoli, co si pod tím představujeme, je nesmysl, protože to ani nejde – to se jednoduše stane úplně samo, když nepřeskočíte fáze, ale nevynutíte si to tím, že si to přemalujete na jinou barvu a budete se o tom přesvědčovat a lhát si.
Proto pro vzdorující píšu toto: DOVOLTE SI VZDOROVAT, odžijte to, co jste potlačovali, co jste se snažili maskovat, ale dělejte to už vědomě, s tím, že víte, co děláte, a o co u vás jde. Jak si to člověk totiž dovolí a to je opravdu odžitá zkušenost, tak najednou už to nemusí dělat s takovou silou, ani dokazovat tomu tátovi, nebo mámě (nebo skrze projekce na ostatní), že je máme na háku a proti autoritě se bouříme, v dospělosti třeba i tak, že sníme ten dort na posezení,i když náš dlouhodobý cíl je být zdravější v těle, aby viděli, že mě nějaké jejich – neměla bys a tohle bys měla dělat!, nedrtí. To jsme jim to teda nandali s tím plným bříškem, co? 

V druhé fázi pozorujte vaše přesvědčení s tím spojená a měňte úhel pohledu tak dlouho, dokud vám nepřijdou nové pohledy, se kterými jste sami se sebou ve větším souladu. Z přesvědčení mám na něco právo a vynutím si to za každou cenu, si najděte pro sebe souladnější úhel pohledu, ve kterém máte ten nejsouladnější pocit.

Pokud máte nějakou dohodu sami se sebou, která se týká, jak duše, či těla, a porušíte ji, netrestejte se, ani nechvalte, řekněte si jen: stalo se, je to zkušenost, nikoli chyba, zvedám se a pokračuji o něco poučenější dál.

Pokud již uplatňujete vnitřní autoritu a dorovnáváte mužskou energii v sobě, zeptejte se: jaký dopad bude mít toto rozhodnutí na můj dlouhodobý cíl nebo ŽIVOT, pokud vám není milé slovo cíl? Jak mi to prospěje z hlediska celku a z dlouhodobějšího hlediska? Uspokojí mě to teď, na chvíli, nebo mi to přinese dlouhodobé uspokojení a dobrý pocit? Jistěže mohu vyplenit lednici, když chci z dlouhodobého hlediska zredukovat váhu, mít sex s každým koho chci a kdo na mě mrkne, teď hned, když chci mít dlouhodobý vztah a chci být věrná (sama sobě), mohu ničit životní prostředí, pro svoje krátkodobé touhy…. to všechno lze uskutečnit, uspokojit vše najednou, jako malé dítě ihned a okamžitě, nikdy si neříct a dost, ale jaký pocit z toho budu mít z dlouhodobého hlediska a jaký dopad to bude na můj život mít? Pozor jsou to jen příklady, na morální a přežitá společenská pravidla a tabu si tu nehrajeme. Dělejte co je v souladu s vámi. Nikomu se nemusíte zpovídat, jen sami sobě. V tom je naše hlava koneckonců velký mistr. 

Nemusíte se trestat ani obviňovat, je to jen váš život a je jen na vás, jak ho chcete prožívat, v jakém rozpoložení myšlenek, přesvědčení, v těle, i na duši a v jakém stavu vědomí a svědomí.
A co je hlavní praktikujte, vyjděte ze své ulity a bubliny, zkoušejte nové věci, nacházejte v tom rovnováhu na odpočinek a spokojené BYTÍ a na aktivitu a spokojené KONÁNÍ. I vesmír (Otec) představuje řád, proti kterému se bouříme a odporujeme, neumíme v něm jen pobýt tady a teď. Se vzdorem a bez naslouchání vnitřnímu řádu a vnitřní autoritě, to bývá někdy jeden velký začarovaný kruh, který právě všichni kolektivně rozplétáme. Buďte na sebe jemní, laskaví současně však přísní a soucitní.

 

Veronika Shumavan
www.shumavan.cz

Tags: No tags

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *