Proč teď nepíšu

Respektive píšu, protože je to součást mého života a nastavení, ale méně to sdílím se světem.
Protože vnímám už dlouho, že informací je všude tolik, že si na nich zakládá živnost kdejaká bytost, která touží být obdivována a ceněna skrze zájem druhých bytostí, aniž by si uvědomovala, že svou vlastní hodnotu nelze odvozovat od toho, jak informovaní jsme, dokonce ani jaké máme takzvané schopnosti, vzdělání, jak jsme krásní a navenek úspěšní.

Že svou hodnotu a ocenění nelze posbírat na základě obdivu, tedy přeceňování, ale ani podceňování. A způsob, jakým se začaly tyto bytosti přeceňovat i skrze energii finanční, tomu propadu do iluze manonu a obdivu sebe samých, do celkového obrazu dost zapadá. A druhá strana, která to přijímá, ta miluje bizár, senzaci a bulvár, čili čím je to senzačnější a líbivější, tím se to lépe prodává a komunikuje dál i násobí.

Kde je poptávka, je i nabídka, takže všechno je správně a záleží jen na každém z nás, kterou cestou půjde a která mu bude srdci bližší. Jsme všichni součástí jednoho celku, takže každý tomu nějak přispíváme, ne že ne. Každý někde a v něčem. Vystupovat nad to morálně a hodnotově, jakože jsem tím lepším člověkem, který prohlédl dřív, nebo později, mě totiž taky neláká, protože tím si zase hodnotové body sbírá kdejaký záchranář a spasitel, který opět vystupuje nad ty ostatní, aby ukázal, jak mocné to je, se vymezit a oddělit mimo celek a být tím lepším člověkem.

Lpět na pravdě je stejné, jako ji někomu vnucovat násilím. Každý má totiž právo růst a vyvíjet se svým tempem, přijít si sám na to, co mu vyhovuje, jak se mu v tom dál žije a co jsou jeho skutečné vnitřní hodnoty. Jestliže se vydávám jinou cestou, nedělá to ze mě lepšího člověka. Dělá to ze mě jen člověka, který ctí své vnitřní hodnoty a nezrazuje je. A každý má své hodnoty jinde a s nimi se vyvíjí a roste. Není na tom vůbec nic špatně, ani dobře, jde o to si vybrat v čem je nejlépe té bytosti a v čem cítí svou rovnováhu, čili kam ho to táhne a kde ho to dostává k sobě, namísto od sebe pryč.

Každý z nás v sobě potřebu obdivu má. Nemohla bych ani maličko popřít, že miluju, když se na mě partner dívá jako na svatý obrázek a obdivuje mou ženskost, krásu, nebo cokoli, co vidí svýma zamilovanýma očima a ten druhý na mě nevidí. A na druhou stranu ten malý obdiv a zájem veřejný mi vždy připadal svazující a nekomfortní, protože si mě pěkně podle vlastní představy zaškatulkoval do duchovní přihrádky, nebo na piedestal, o který jsem nikdy nestála a nikdy se o něj neprosila a pak přišlo to zklamání, které vyplývá z toho, když se z piedestalu ta vysněná představa, která není reálná, zase sundá.

Těžko se ten obrázek tvoří ze sociálních sítí, kdy to vypadá, že ten malý sdílený kousek je něco, čím žijete a dýcháte ve zbytku svého života. Ale tak to není. A zrovna moje bytost těžko zapadá do skupin a komunit, to není už dávno od puberty touha po vymezení se, ale vnitřní pocit, který je jasně patrný, když se v tom někde objevím a cítím, že to není šálek mé kávy. A tak třeba nejezdím a neuvidíte mě na žádném “duchovním festivalu”. Ne, že by byly špatné, absolutně ne, ale nezapadám.

Já žiju život dost prakticky a o čem píšu, to taky žiju vnitřně i venku, ale dost obyčejně a naprosto normálně se bavím o životě a vnitřní práci si nechávám do své práce, kterou mám hojně a každý den po mnoho hodin. Když mám volno, jsem uvolněná a uvolněně se bavím a směju. Dám si pivko, trávím čas s rodinou, s pejskem, na motorce a pak jsem velmi často sama, píšu si, vnímám se, užívám si života, přírody, slunce a tak mi to vyhovuje nejvíc.

Zkrátka žiju a když je potřeba použiju v praxi nástroje, které učím používat i ostatní, když přijde emoce, nebo tenze a napětí, jen se znovu uvolním a jede se životem dál. Stejně tak, přestože miluju hudbu a festivaly hudební, nezapadám ani tam, už mi ten hluk nedělá dobře i když lidi jsou tu fajn.

Někdo je typ komunitní, někdo typ samotáře. Někomu stačí být doma a s rodinou, někdo potřebuje pořád nové lidi a zážitky. V tom je přeci svět nádherné místo určené k výběru toho, co s námi nejvíce ladí a rezonuje. Soudit to a kritizovat, stejně jako se ptát PROČ tam mám tohle a tamto… to může taky klidně zabrat celý život a ten vám pak proklouzne hezky mezi prsty. Čili není to nakonec všechno jedno? Pro mě určitě je. A směju se té genialitě i jednoduchosti života zároveň. Mám se v tom dobře a žije se mi jednoduše a u sebe.

A k těm informacím ze všech stran, aby neunikla pointa, mám teď pocit, že je stále dost hltáte, přežíráte se jimi, kde zase vyjde nějaký další tisíckrát omílaný princip, ale pramálo je využíváte ve svém životě prakticky.

Jelikož principy jsou úplně jednoduché a potom z nich se dělají všechny ty informační úhly pohledu, na kterých si přihřeje polívčičku půlka národa, která je rozebere že všech stran.
Můžu všechno to, co mi přichází a co vnímám, dál psát a ukazovat vám tisíce úhlů pohledu na jednu věc, které jsou jistě zajímavé a v individuálkách vím, že i velmi přínosné a k věci (čili přímo k vám do srdce a směrem k padnutí velkých iluzí, které si nosíte celý život sebou a přitom ani nejsou vaše), ale to hlavní, je to ŽÍT.

Klidně blbě, klidně s chybami, klidně v úplném odklonu od sebe, kde vám to pak stejně secvakne, protože ten tlak bude nepříjemný a nebude se vám v něm chtít být a žít, ale zkoušejte to, žijte to, propojujte se, seznamujte, jezděte na festivaly, nebo buďte sami… ale neptejte se proč, ani jak, nesrovnávejte se s ostatními, nehoňte se za obdivem a zájmem, ani nikoho neobdivujte a zajímejte se hlavně sami o sebe, jak se v tom cítíte, jak vám v tom je, a jak dojdete k vlastní rovnováze, když si to vyzkoušíte v životě a budete to “jen” žít.

Takže já si teď ukotvuji pouhým žitím a životem i svým vnitřním kompasem, také svůj balanc a kolem sebe v prostoru chci mít lidi, které skutečně znám a kteří se o mě nezajímají jen z pouhé zvědavosti (stejně tak pokud to jde z mé strany), ale skutečně a reálně ten prostor sdílet chtějí a cítí se v něm dobře, stejně jako i já. Není v tom nic osobního, naopak přeji všem, aby byli ve svém životě spokojeni a dělali to, co považují teď a tady za to nejlepší a vyvíjeli se svým tempem přesně tak, jak potřebují v daném okamžiku.

Opouštím jen velmi aktivně tyto hry, manipulace, touhy se zviditelnit, nebo získávat si ocenění a hodnotu skrze druhé, nadřazení i podcenění, zachránce, dobrosery a jiné “lepší lidi” a též škatulky, které mě jakkoli definují a hází do kolonky nějakých skupin. Já jsem já, vyvíjím se, proměňuji a žiju svým životem, který může inspirovat, ale taky vůbec nemusí.
Mějte nádherné léto, jen co se vybalancuju a vykrystalizuju tu formu vyjádření a psaní, něco z toho zase vzejde nového a na to se už moc těším. Tady, nebo jen psaním knih…. co já vím. ☺

Moc ráda s vámi pracuju a jsem, to se mi nemění a všechny vás podporuju v tom, abyste vše, co jste už dostali, dokázali využít ve svém životě a nemarnili čas ničím, co ten čas vstupu do života, spíše oddaluje, než vás k němu přibližuje.

Miluj proces a miluj sebe v procesu.

Veronika Shumavan-ka
www.shumavan.cz

foto: Katka Hajdinová (dostala jsem loni focení dárkem k narozeninám)

Tags: No tags

Comments are closed.