Přestat rozdělovat na dobré a špatné, na příjemné a nepříjemné, světlo od tmy, z extrému do extrému…

Základ je SEBELÁSKA A SEBEPŘIJETÍ.
V životě mě vesmír často dostával do situací, kdy jsem následovala jeho impulz a dar do mě vložený – vyjelo ze mě neočekávaně a spontánně něco, co vytahovalo z lidí jejich stíny, iluze a nepravdy. Často stačilo jen to, že jsem byla v jejich blízkosti, nebo jsem řekla nějakou větu, která se lidí velice dotkla, z povrchního pohledu jim třeba nějak ublížila, neboť jsem touto jedinou větou vytáhla na světlo něco velice bolavého, hnisavého a hlavně to, čemu věřili tak silně, že se jich to dotýkalo.

Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že zářím jako hvězda jasná a mám v sobě silné světlo, které vytahuje ven kdejaký stín. Přitahovala jsem k sobě lidi, kteří všechnu vinu i své stíny projektovali do druhých, to proto, že jsem byla jejich opakem, tedy sebedestrukční bytost, která byla přesvědčená, že je špatná jen ona a může za všechno to špatné, co se jim děje.

Pamatujte. Druzí vám neukazují pravdu o sobě, ukazují vám jen lež o sobě, o které jste vnitřně přesvědčeni. A sebeláska, ta mi chyběla zoufale, takže jsme byla zvyklá vždy jen dávat, rozdávat se, a bylo v pořádku, že jsem na oplátku nedostala nic, naopak cítila bych se provinile a dávala bych ještě víc. Snažila jsem se zoufale, aby lidé kolem mě byli jen spokojení, štastní a v příjemném rozpoložení. Jenže občas to samozřejmě vždycky vybublalo na povrch – řekla jsem něco z pohledu lidského nevhodného, nebo udělala něco, co vycházelo jen ze mě a z mojí cesty, přímo od srdce, z toho, co jsem v tu chvíli cítila, následovala jsem svůj impulz shora, a zase nepřijetí a pocit viny.

Časem, když jsem si zalovila v sobě, jsem pochopila, že všechna moje ne-sebeláska pramenila ze vztahu s maminkou, kterou jsem se všemožnými způsoby snažila učinit šťastnou, být hodná, potlačit svou sílu, své světlo, abych na ní nebyla moc (divoká, silná, hlasitá). Nikdy se mi to samozřejmě i přes veškerou snahu nepovedlo, protože jako celá naše ženská linie, v sobě neměla žádnou sebelásku. Jen dřela pro ostatní a stejně jako já se snažila rozveselit zase svou maminku, než úplně zhasla. Vědomí toho, že je nádherná svítící hvězda tady na Zemi, vyhaslo a zbyl jen pocit špatnosti a “nesplnění” úkolu.

Dnes už vím, že snažit se učinit druhého člověka šťastným, je ztráta energie. Pokud se pro to nerozhodne on sám, je to nemožné. Naučila jsem se, že my lidé máme každý svou cestu, své úhly pohledu a je zcela ztrátou energie snažit se vyhovět všem. Být hodná holčička, či chlapeček, který se neustále snaží, aby všichni kolem něj byli spokojení, šťastní a viděli to stejně. Abychom vyhověli, zapadli a nepřišel konflikt, nepřijetí, izolace a samota. Jenže odžitá moudrost praví, že je to nemožné, že všem (včetně těch nejbližších) máme nechat jejich cestu a držet se jen té svojí. A to bez obhajoby. Jistěže, když si půjdeme jen svou cestou, nevyhovíme všem, tak nás všichni nebudou mít rádi a nebude se všem líbit to, co děláme. Jenže my následujeme impulz a jsme tím vedeni, nemůžeme jinak, než jít vlastní cestou a říct přesně to, co z nás vzejde, a udělat přesně to, co je v souladu s naší cestou a duší. Nemůžeme se ohlížet na ostatní.

Můžeme s nimi jen společně jít a podporovat se vzájemně, ale zdravě. Jen tak, aby to nešlo na úkor vlastního úkolu. A to je hlavní bolest a důvod rozdávání se, obětování a naprostého vyčerpání hodných lidí, těch kteří si nikdy nedovolí druhý pól – zazlobit se, nesouhlasit, stát si za svým, upřímně říci, jak to cítí, upřímně se projevit v jakékoli podobě, síle i slabosti…. Jedině tak se spojí protiklady. Jedině tak přestane extrémní uvažování a rozdělování na dobré a špatné. Vše utichne, protože zůstane jen cesta. Ani dobrá, ani špatná.

A co jsem se naučila z lekcí sebelásky a od druhých lidí, kteří to ze mě nádherně vytáhli, za což jsem jim dnes vděčná?

Přestala jsem věřit přesvědčení, že jsem špatná, nebo že je kdokoli, či cokoli špatné. Namísto toho jsem získala změnou úhlu pohledu uvědomění, že JSEM PRODLOUŽENOU RUKOU VESMÍRU. Že všichni lidé kolem mě jsou prodlouženou rukou vesmíru. Že všechno, co se jeví na povrchu jako špatné, nebezpečné, ohrožující, bolestné je ve skutečnosti jen pro mé nejvyšší dobro. Že vesmír takto neuvažuje a posílá vždy jen to, co dokážu zvládnout, a co je pro mé nejvyšší dobro a také dobro lidé, kterým něco (bez záměru komukoli ublížit) ukáži.

Pokud věříte v programy o nedostatečnosti, špatnosti, nejdřív je v sobě povolte a dovolte si cokoli, co jste neměli dovoleno. DOVOLTE SI vnitřní svobodu, vnitřní křik, vstoupit do dveří a zakřičet – JÁ JSEM TADY VE SVÉ SÍLE, přesně taková, jaká potřebuji být! cokoli, co chcete a co vám přijde, jako osvobozující. Čím větší odpor k tomu, tím více jste blízko tomu, co si nedovolujete. Jde o vnitřní proces, upozorňuji zas a znovu.

Přestala jsem tlačit na to, aby se se mnou všichni cítili úžasně a šťastní (o to víc se mi to teď děje, ale není to podmínka mých vztahů). Mohu svobodně vyjádřit impulz, ke kterému mě vede moje cesta. Nemusí se to líbit nikomu, nemusí se mnou všichni souhlasit, nemusím vyhovět a nikomu nic obhajovat! Stejně tak se nikdo další nemusí zpovídat mě a obhajovat, proč něco říká a dělá. Jsem sama se sebou v pohodě a tudíž jsem v pohodě i s ostatními, ať souhlasí, nesouhlasí, ať se děje cokoli. Je to má cesta a jejich cesta. Mohou jít se mnou, nebo úplně s jinými lidmi, nikoho nedržím a nedržím ani sebe.

Vybírám si jen to, co se mnou rezonuje a ladí, co se mnou nerezonuje a neladí, nechávám ležet na cestě a jdu dál. Neposuzuji to a nehodnotím. To, že to se mnou nerezonuje, neznamená, že je to horší, či lepší. Jen to není v souladu s mým životním plánem a cestou. Nic víc.

Namísto obviňování sebe ze špatnosti, pokud někomu nevyhovuji, nelíbím se mu a je vůči mě v opozici, se učím ustát si svou vnitřní sebelásku. Právě v této situaci se to učím vždy nejvíce. Milovat se právě v takové situaci, kdy je zdánlivě celý svět proti mě, mojí cestě, proti mému impulzu. Já jen stojím a miluji se taková, jaká jsem, aniž bych ustoupila tomu, co ze srdce cítím, jako pro sebe to správné. Nevtahuji se do her typu: ty mi ubližuješ, když si jdeš svou cestou… nemám zodpovědnost za tvé štěstí, můžu tě podpořit, ale nemůžu tě táhnout ze své energie. Tím bych ti neprospěla a už vůbec ne sobě.

O novoluní jsem se ještě přestala obviňovat ze svého úspěchu, z toho, že se mi daří a mám všechno, tedy dovoluji si mít úspěch i tehdy, když jsou kolem mě lidé neúspěšní a cítí se v mém světle nedostateční (nedostatku věří v sobě a to je jen jejich – mohou to v sobě kdykoli najít a změnit). Přestávám svůj úspěch skrývat a cítit se za něj provinile. Nemusím ostatní stále zvedat nahoru na své energii, která není zadarmo a o štěstí, ale výsledkem mnohaleté (jen mojí) každodenní práce na sobě . Dala jsem si dovolení pracovat chvíli zase jen pro sebe a pro svůj projekt, který chci dokončit, což přidávám k sebelásce, kdy není sobecké, jít si jen svou cestou, jen za svými sny a za svými projekty. Trvalo mi to dlouho… a bez uvolňujících emocí to nešlo.

Miluji se a přijímám v jakékoli bouři, procesu, co se mě dotýká, na to se podívám dovnitř sebe, bez projekcí a soudů.

Těším se z toho, když se jako hvězdy jasné, plné světla, lásky a všeho čím doopravdy jste, poprvé uvidíte… v tom pravém světle toho, kým skutečně jste. K tomu však musí dojít každý sám, tak to mějte na paměti i tehdy, když chcete vyhovět, namísto následování svého vnitřního impulzu, co máte opravdu udělat a co vám vychází z vyššího záměru, než je ten osobní.
Co má prospěch pro celek. A často je to něco, co se druhým třeba nelíbí v první chvíli, ale vy to cítíte a víte, že tak to má být a je to projev nejvyšší lásky….”